Jak se otevřít milosti odpuštění
Jak se otevřít milosti odpuštění
Jean Monbourguette
Úvod
Nezdvořilé či nepříjemné gesto, štiplavá poznámka… Nikdo se neubrání duševním zraněním,
která s sebou přináší společenský život. Strach nebo zlost nás v prvním okamžiku vyprovokují
k prudké reakci. Ale potom je důležité otevřít srdce odpuštění. Na odpuštění totiž závisí nejen
udržení mezilidských vztahů, ale také znovu nabytí vnitřního klidu.
Abychom plně pochopili, jak je odpuštění v mezilidských vztazích důležité, zkusme si
představit svět bez odpuštění. Byli bychom odsouzeni donekonečna uchovávat v sobě i ve vztahu k druhým pocit křivdy, kterou jsme utrpěli; živo by byl plný zášti a neustále svázaný
s minulostí; byli bychom hnáni k pomstě.
Odpustit však není snadné. Nestačí jenom chtít. Je zapotřebí citlivosti,
vzájemného pochopení, inteligence, víry.
Odpuštění je lidským i duchovním dobrodružstvím, které vyžaduje splnění mnohých, ve své
důležitosti rovnocenných podmínek. Výraz,,odpustit“znamená pně prominout. Odpuštění
s sebou přináší toto naplnění, protože vyjadřuje sílu lásky dovedené do krajnosti, lásky,
která miluje i přes utrpěnou křivdu. Tento postoj vyžaduje duchovní sílu, přesahující lidské
schopnosti. Abychom opravdově zakusili pocit odpuštění, je třeba se ubírat naším vnitrem po
cestě, která uzdravuje a přispívá k našemu osobnímu růstu.
K opravdovému odpuštění se dostaneme v několika etapách, které shrnu schematicky
takto:
1. Nemstít se,přestat s urážkami.
2. Uznat svou bolest a svou zranitelnost
3. Sdílet s někým svou bolest.
4. Dobře rozpoznat podstoupenou újmu a smířit se s ni.
5. Připustit si svou prchlivost.
6. Odpustit sám sobě.
7. Pochopit člověka, který nás urazil.
8. Najít smysl, přínos oné urážky pro náš život.
9. Přiznat si, že i my potřebujeme odpuštění a že i nám už bylo odpuštěno.
10. Odpuštění je nezištnost.
11. Otevřít se milosti odpuštění.
12. Odpuštění a smíření.
Nemstít se
Když je něčím raněna naše osobnost, naše morální a duševní bezúhonnost, pociťujeme to jako
potupení důležité části svého já.
Jaká je naše reakce?
snažíme se napodobit toho, kdo nás urazil, a tehdy i my projevujeme
svou zlobu, jako bychom byli zasaženi nakažlivým virem.
- Toto pudové jednání v nás vyvolává touha po pomstě. pomsta upoutává naší pozornost a naše síly na minulost. Přítomnost neexistuje a naše budoucnost je prázdná, bez zajímavých plánů.
- Touha po pomstě nás zbavuje vnitřního klidu a pokoje, tolik potřebných k uzdravení našeho zranění.
- Nutí nás, abychom jednali jako člověk, který nás urazil.
- Plodí hluboký pocit viny.
Živí v nás roztrpčení, nepřátelství a nevraživost, tedy pocity způsobující napětí.
Ø Pomsta dá uraženému člověku na krátkou dobu pocit zadostiučinění, který však ránu nevyléčí, ale spíše ji zjitří.
Ø Ten, kdo skutečně touží odpustit,se neomezuje jen na to, že se vzdá pomsty ale má odvahu jít až ke kořenům svých zlých agresivních sklonů, aby je vyvrátil a tím zastavil jejich pustošící účinek.
Nezapomeňme:
Pouze odpuštění může zarazit opětovaná pomstychtivá gesta a proměnit je v tvůrčí životní činy.
Pouze odpuštění může přerušit nekonečný kruh pomstychtivosti a vytvořit nové mezilidské vztahy.
Přestat s urážkami
Abychom zamezili dalším urážkám, je třeba přestat útočit na toho, kdo nás urazil. Tak zabráníme tomu, aby se dále odvíjel řetěz vzájemný urážek. Dokud ale urážky trvají, je zbytečné pomýšlet na odpuštění. Odpustit v takové situaci by znamenalo vzdát se svých vlastních práv a ukázat svou zbabělost. Byla by to kapitulace před spravedlností.
Je příznačné, že Ježíš, který nás učí odpouštět našim nepřátelům, vůbec nepomyslel na to, aby odpustil trhovcům v chrámu.
Odpuštění nás nezprošťuje odvahy vypořádat se s člověkem, který nás urazil, a v případě nutnosti se obrátil na spravedlnost.
Jan Pavel II. odpustil člověku, který zaútočil na jeho život, ale nikdy nepožádal, aby byl zproštěn obvinění.
Uznat vlastní bolest
Jestliže po utrpěné urážce nerozpoznáme a nepřiznáme naše poranění, hrozí nám, že nikdy nedospějeme k opravdovému odpuštění. Odpuštění, které poskytujeme, bude jen určitou formou obrany proti utrpení.
Nikdy se nám nepodaří odpustit, budeme-li i nadále popírat, že jsme byli zraněni a že byla obnažena naše křehkost.
Může pomoci i malé psychologické cvičení:
Začneme tak, že vytvoříme atmosféru klidu a pohody v našem nitru i okolo nás.
Soustřeďme se a vybavme si chvíle, kdy jsme byli poraněni, přičemž pozorujeme reakce svého tělem.
Uvědomme si své napětí a položme si otázku: Co skrývám? Jsem dost silný na to, abych vnímal reakce svého rozrušeného nitra?
Zůstávejme ve styku se svým napětím a se svou bolestí. Připravme se na přijetí všeho, co vyjde navenek, aniž bychom předem cokoliv vyloučili.
Dovolme, aby se v nás zrodily představy, slova a pocity, ale nesnažme se jim dávat určitý význam, změnit je nebo odstranit.
Uspokojeni tím, co jsme se dověděli, poděkujeme svému trpícímu nitru a rozlučme se s nim až do příští ,,schůzky“.
Radujme se , že jsme nabyli odvahy a odhalili naše vnitřní zranění.Bylo by dobré toto cvičení znovu opakovat. Málokdy se stane, že by naše podvědomí odhalilo všechno hned na poprvé.
Sdílet svou bolest
Existuje mnoho různých reakcí na urážku, zradu či útok. Na jedné straně obraná reakce člověka, který se cítí dotčen a izoluje se od ostatních, na straně druhé postoj, kdy ze sebe dělá člověk oběť. Nejrozumnější a nejzdravější volbou je sdělit své utrpení příteli – člověku , který nám umí naslouchat, aniž by nás odsoudil, aniž by nám dělal mravokárce a zahrnul nás svými radami. Faktem zůstává, že jedním nejbolestivějších aspektů duševního zranění je pocit, že jsme jediní na světě, kteří neseme toto břímě. Pokud je někdo ochoten vyslechnout náš případ a stane se naší ,,dutou vrbou“, pocit osamocení se rozplyne.
Je tu někdo, kdo sdílí naše tajemství, tak i tíži našeho utrpení.
Svěřit se někomu nám pomůže znovu a s větším klidem prožít situaci, která nás ranila, a díky důvěře, kterou ke svému příteli chováme, tak získat více sebejistoty. Ten, kdo nám naslouchá, je pro nás zrcadlem a ozvěnou. Postupně získáváme určitý odstup od svého problému a začneme se na něj dívat v širším měřítku. Nebude nám připadat tak hrozivý a budeme jej lépe snášet.
Dobře rozpoznat podstoupenou újmu
Pokud podceňujeme utrpení, které kvůli urážce prožíváme, a neuvědomíme si jasně, jakou škodu jsme utrpěli, pak je odpuštění, jež dáváme druhým, pouze povrchní.
Udělejme si přesný seznam všeho, co jsme urážkou ztratili. Plná vědomí této ztráty nám pomůže se toho zřeknout.
Pokud jsme se nezřekli toho, oč jsme byli ochuzeni, pak nebudeme moci opravdově odpustit.
ALE POZOR:
Často více ranní naše osobní interpretace onoho nešťastného faktu než fakt sám.
Odpovědnost za nevydařenou epizodu v chování dvou osob nesou většinou oba dva. Kdo se domnívá, že je jediným viníkem toho, co se stalo, podceňuje sebe sama a je neschopen reagovat.
NĚKOLIK RAD
· Zeptejte se sami sebe, která část našeho já byla raněna. Oč jsme přišli? Které z žebříčku našich hodnot byly napadeny či zesměšněni? Jaké újmy se nám dostalo?
· Uvědomme si, že byla zraněna pouze jedna naše část, nikoliv naše celá bytost. Udělá nám dobře, když si budeme opakovat: Neztratil jsem úplně všechno, pouze …
· Připomeňme si, že pokud bylo možné, aby nás někdo urazil, nejsme za to odpovědni jenom my sami. Hlavní odpovědnost zřejmě nese ten, kdo nás urazil.
· Mimo to chyba není nenapravitelná. Nejsme odsouzeni nést za ni následky navždycky.
· Místo toho, abychom se netrápili neúspěchem, snažme se v něm najít kladné ponaučení.
Připustit si svou prchlivost
Pojmy zlost a hněv si často spojujeme s projevy násilí. V důsledku toho se obáváme tyto emoce sami na sobě zkusit a snažíme se je potlačit.
Ačkoli je hněv na první pohled je násilným hnutí mysli, obsahuje i pozitivní prvky. Především je třeba rozlišovat mezi tímto přechodným pocitem zlosti, který je normální psychologickou reakcí na nějakou nespravedlnost, a pocitem nelibosti, který se rodí z vlastní vůle.
Za tímto pocitem se skrývá tlumené, tvrdošíjné a neustále udržované nepřátelství, které není ukojeno, dokud člověk, který nás urazil a na něhož jsme tudíž zanevřeli, není potrestán či pokořen.
NEZAPOMEŇME
Potlačený vztek se dříve nebo později projeví v jiné podobě:
· Naší snahou je svalit na druhé odpovědnost za naše podráždění.
· Tabuizování projevů hněvu je tak silné, že se člověk cítí vinen i při minimálním projevu zloby.
· Nepřiznaný hněv se může stát příčinou a mnoho tělesných i duševních nemocí.
· Potlačovaný hněv může na sebe vzít jiné podoby, jako třeba sklon k neustálému kárání, záštiplné kritice, cynizmus, nepřátelství, popudlivosti.
NA DRUHÉ STRANĚ:
Pokud je hněvu dobře využito, odlehčí napětí a odstraní překážky, které způsobily nedorozumění.
Dodá morální sílu, která je zapotřebí, abychom byli schopni čelit zlu a nespravedlnosti.
Odpustit sám sobě
Odpuštění druhému bývá upřímnější a trvalejší, pokud mu předchází citlivé akceptování sebe sama a své zranitelnosti. Když jsme hluboce raněni, roztříští tato tvrdá rána naší vnitřní harmonii a rozpoutá v nás protikladné síly. Pouze dokážeme-li sami sobě pokorně odpustit, podaří se nám obnovit mír a klid, a tím dospět k možnosti odpustit druhému.
Neschopnost odpustit si vyplývá z neúcty k sobě samým.
Častokrát si nevážíme sebe sama,
= protože nenacházíme plnost štěstí a nejsme naprosto dokonalí. Ale kdo je po všech
stránkách všemohoucí, vševědoucí a bezchybný?
= proto že se nám dostalo negativních hodnocení osob, které považujeme v našem životě za
důležité.
= protože ve svém podvědomí ukrýváme vlastnosti, které navenek nechceme projevit ve
strachu, že by je společnost nepřijala.
Odpuštění sobě samým je rozhodným okamžikem v naší cestě!
Tuto fázi nám může usnadnit toto cvičení.
· Uvědomme si a rozpoznejme momenty, kdy sebe sama obviňujeme a dáváme si příkazy,požívajíce výrazů jako: Je potřeba, abych … Musím udělat … Jsem nucen …
· Sepišme si seznam těchto výrazů přítomných v našich myšlenkách i mluvě.
· Nad každým z těchto výrazů se pozastavme a uvědomme si, co v nás vyvolává; snažme se pochopit, že všechna donucení jsou příčinou napětí.
· Po dokončení seznamu se pokusme odstranit jednotlivé výrazy, např. takto: Mám možnost, abych … Zvolím si … Svobodně se rozhodnu pro …
· Zastře se na chvilku a vychutnejme fakt, že se k sobě chováme přívětivě. Je to nový duševní stav plný lásky a náklonnosti k sobě samému, stav svobodné volby, která ale není méně zavazující než příkazy tvořené slovy muset, být nucen, vyžadovat …
Znovunabytá vnitřní harmonie, které takto dosáhneme, ulehčí náš další úkol: poskytnout odpuštění druhým.
Pochopit člověka, který nás urazil
Pochopit člověka který nás urazil, neznamená omlouvat či ospravedlňovat ho. Nýbrž:
· Znamená to zahledět se na něj nezaujatým pohledem, pochopit celou jeho osobnost a důvod jeho činu. Tudíž pochopit ono ,,proč“ v jeho chování, které nám usnadní, abychom mu odpustili.
· Snažit se najít a uznat kladný smysl jeho činu. (Kolik ponížení přinášejí žákům tresty některých učitelů, přestože tito mají ty nejlepší úmysly!)
· Znamená to, že i byť nás tento člověk ranil, má přesto svou cenu a důstojnost, protože se stále ještě může změnit, vyvinout a zdokonalit.
· Znamená to přiznat si, že nechápeme všechno: přestože bychom chtěli vědět vše o člověku, který nás ranil, není v naší moci zcela vyniknout do tajemství jeho osoby, ani odhalit všechny pohnutky jeho jednání.
Toto je cvičení , které nám pomůže pochopit člověka, jenž nás urazil:
= Soustřeďme se. Snažme se vybavit si v duchu člověka, který nám způsobil bolest.
= Rozpomeňme se na vše, co víme z jeho života. Zkusme si představit, že jsme na jeho místě, a zeptejme se sebe sama, jak bychom se zachovali my ve stejné situaci.
= Pokusme se v jeho jednání odhalit pozitivní úmysl, např. bránit sebe sama, zachovat si vlastní důstojnost, něčemu nás naučit.
= Udělejme si seznam chyb, které vidíme na člověku, jež nás urazil. Potom tyto chyby aplikujeme na sebe. Je možné, že to, co zazlíváme druhému, jen zakrývá nedostatek lásky vůči nám samotným.
= Pokud tomu tak je, snažme se tuto vlastnost přijmout, aby se stala součástí naší osobnosti a přispěla k jejímu celkovému zdokonalení.
Najít smysl urážky
Jde o to, odhalit přínos urážky či jí tento přínos dát; poučit se onou urážkou, využít ji ke svému růstu a vnitřnímu obohacení. Tedy najít způsob, jak by se nám podařilo obrátit onen neúspěch, urážku či zradu ke svému prospěchu.
NEZAPOMEŇME:
· každá chyba a každý neúspěch v sobě skrývají prvky růstu. Každé utrpení v sobě nese skrytou plodnost.
Nespravedlnost či urážka mohou byt počátkem cenného lidského dobrodružství. To započne v okamžiku, kdy se odpuštěním a vnitřním uvolněním vzdáme svého předešlého chování a tím prohloubíme své plány a lépe přeorganizujeme dosavadní život.
POZOR:
· Když nás utrpěná rána přestane pálit, zamysleme se realisticky nad prožitou příhodou a zeptejme se sebe sama: Jak jsem se vůbec do této zraňující situace mohl dostat?
· Ocitneme-li se před sebou samým, míváme sklon položit si zásadní otázku: Kdo vlastně jsem? Tato otázka zajisté vyprovokuje pocit osamění, ale když vytrváme přispěje úvaha nad ní k novému a bohatšímu poznání naší osobnosti.
· A nakonec se vnutí třetí otázka: Co chci udělat se svým životem? Jaký je smysl mého života?
Když se zahojí rána utrpěná urážkou, stojíme před volbou, zda rezignovat, nebo reagovat. Jestliže jsme zvolili druhou cestu, otevře se nám možnost znovu najít svou vnitřní totožnost a navázat nové vztahy s okolím. Jinými slovy:
Dali jsme smysl svému utrpení.
Hodni odpuštění
Při našem putování po cestě odpuštění si musíme uvědomit, že odpuštění není pouze výsledkem lidského úsilí, ale je darem Ducha.
V okamžiku, kdy na naší cestě vstupujeme do duchovní sféry, se naše iniciativa zmenšuje.
Osobní úsilí ztrácí na důležitosti, většího významu nabývá pokorné otevření se a přijetí milosti odpuštění.
Nejenže jsme hodni, aby se nám dostalo odpuštění, ale v našem životě nám již bylo vícekrát odpuštěno. Vědomí tohoto faktu nám pomůže odpustit druhému, protože s odpuštěním je to jako s láskou: člověk, který nepřipustí, aby byl milován, a který si neuvědomuje, že je milován, není schopen dát lásku ani druhým.
Jak bude moci dát své odpuštění člověk, který chce sice odpustit, ale není si vědom toho, že i jemu se dostalo odpuštění? Je zapotřebí pocítit odpuštění ze strany druhých, abychom byli schopni odpouštět i my.
Zakusit odpuštění je zkušenost, která se dotýká našeho nejvnitřnějšího Já:
· získáme pocit, že jsme uznáváni a milováni pro sebe sama, se svými osobními nedostatky a neúspěchy,
· nabudeme jistoty, že již nikdy neztratíme tento pramen nekonečné lásky.
Ale existují i lidé ,,odolávající“ odpuštění:
· Ti, kteří své viny považují za tak velké, že jim nemohu být prominuty.
· Jiní zase nevěří v nezištnost lásky; jsou přesvědčeni, že za vše, tedy i za odpuštění, je nutno dřív nebo později zaplatit.
· Někteří odmítají odpuštění, protože nemají pocit viny.
· Jiní považují touhu po odpuštění za nedostatek sebejistoty či nezávislosti.
Problém je v tom, přijmout odpuštění, aniž bychom se jim cítili poníženi.
Může nám při tom pomoci meditace nad následujícími slovy z 1. listu sv. apoštola Jana:
,,Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí.“(1 Jan 3, 19-20).
Závěrem: Přijetí odpuštění svých vin a pod laskavý pohledem Božím v sobě objevíme zdravou sebelásku, která nám pomůže odpustit zase těm, kteří zranili nás.
Odpuštění je nezištnost
V tomto okamžiku jsi připraven, abys podle Božího vzoru odpustil, abys přijal Jeho život, který je pramenem lásky a odpuštění.
Musíme nechat prostor Boží pomoci, aby se nás ujala, a zříci se vlastní samolibosti, která není slučitelná s ušlechtilostí odpuštění; musíme vést svou loďku směrem k odpuštění, ale přestat veslovat a nechat se unášet božskou velkodušností.
Odpuštění náleží do řádu vztahů mezi člověkem a Bohem. Není součástí povinné morálky. Apoštol Petr, usilující o přísné dodržování zákonných nařízení, očekává od Ježíše stanovení přesných pravidel, klade-li otázku: ,,Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíšova odpověď: ,,Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesátsedmkrát: (Mt 18, 21-22) dává tušit, že odpuštění v sobě zahrnuje obrácení srdce a volbu takového životního stylu, který je formován Božím jednáním.
Odpuštění je nezištným činem. Vychází ze svobodného srdce, které bylo zasaženo Boží milostí.
Otevřít se milosti odpuštění
Je možné, že nejsme schopni někomu odpustit, přestože jsme prosili o Boží pomoc.
Jak se to dá vysvětlit?
Možná je to způsobeno špatnou představou o Bohu, která zakrývá jeho pravou soucitnou a lásky plnou tvář, o Bohu coby přísném, nemilosrdném a hrozivém soudci, který neúprosně trestá. Takové pojetí odmítá schopnost vyvolat odpuštění a též sám odpustit.
POZOR
Je důležité proniknout do tajemství Boha, který je Láska, poznat jeho nekonečnou něžnost, kterou má pro nás všechny, a jeho bezmeznou náklonnost. Písmo svaté nám v činech a slovech Pána Ježíše odhaluje lásku, která nemá sobě rovné.
Boží odpuštění není podmíněno lidským odpuštěním. Bůh odpouští vždy, nejenom tehdy, když jsme druhému odpustili my. Pokud by tomu tak bylo, pak by odpuštění znamenalo vychytralé obchodování lidí z Bohem.
Podnět k odpuštění vychází pokaždé od samého Boha. Svatý Jan píše: ,,V tom záleží láska: Ne že my jsme milovali Boha, ale on si zamiloval nás …“ (1 Jan 4,10).
Odpuštění je především plodem obrácení srdce.
Kdo je pravý Bůh odpuštění?
Odpověď nalezneme v jednání, Ježíše se Samaritánkou, se Zachem, s Marií Magdalenou. Ježíš se nezachoval rozhořčeně či pohrdavě, ale vytvořil osobní vztah.Ježíš tedy projevuje své odpuštění bezvýhradným přijetím toho druhého. Snažme se totéž dělat i my.
Odpuštění a smíření
Mnoho lidí má strach odpustit a usmířit se z obavy, že by se totéž trýznění mohlo znovu opakovat. Ale nezaměňujme odpuštění a smíření!Smíření je normální a žádoucí důsledek odpuštění, ale to neznamená, že se všechno může či musí vrátit tak, jak tomu bylo před přestálým příkořím.
Po hrubé urážce není možné prožívat stejný vztah jako před ní, a to z prostého důvodu: tento vztah již totiž existuje. Je nutné uvažovat o jeho prohloubení nebo mu dát novou formu.
Usmíření může být nerozvážné či dokonce nebezpečné, jestliže máme co dočinění s prudkými, duševně chorými či nezodpovědnými lidmi.
Ale odpuštění je možné a blahodárné vždy, i když po něm nedochází k úplnému usmíření.
Na vytvoření nového vztahu musí mít útočník i poškozený tentýž zájem.
Ten, kdo byl zraněn, bude usmířen ve svém nitru; již se nebude cítit uražený a nebude chtít odvetu; podaří se mu neodsuzovat, ale chápat toho, kdo jej urazil; a bude moci doufat, že náklonnost, kterou druhému projevil, změní jeho srdce. Jistě již také odhalil pozitivní stránku prožité bolestivé situace.
Člověk, který byl zraněn, se ale musí naučit vyhýbat situacím, ve kterých by se opět mohl stát obětí.
Viník musí přiznat svojí zodpovědnost za provinění a musí být ochoten vyslechnout druhého až do konce. Musí se vžít do situace člověka, kterého zranil, aby pochopil velikost a hloubku rány, jíž způsobil. I když nemůže utrpení odstranit, může je aspoň pochopit. V podstatě tedy samotné odpuštění neurovná všechny nesnáze, protože nemá kouzelnou moc a ani nedává záruku, že by se stejné příkoří nemohlo opakovat.
Vždy si musíme položit dvě zásadní otázky:
Vyvolalo odpuštění v mém nitru kladný účinek? Změnil jsem se prožitím oné urážky a následným odpuštěním?
Poučil se touto negativní zkušeností ten, kdo mi ublížil?
Kladná odpověď na obě otázky naznačuje, že naše ,,dobrodružství“ s odpuštěním dopadlo šťastně.
Psychologie a osobnost
Cílem této knižní řady je stručnou, ale působivou formou zaměřit pozornost na city, hodnoty a touhy lidského ducha a pomáhat nám k poznání sebe sama a k dosažení tělesné a duševní rovnováhy.
- Jak žít šťastně ( V. Albisetti )
- Jak překonat ostych a strach ( V. Albisetti )
- Jak se modlit srdce ( V. Albisetti )
- Jak dosáhnout opravdové svobody ( E. Fizzitti - I. Punzi )
- Jak se otevřít milosti odpuštění ( Jean Monbouuquette )