Junák Votice

Moje cesta ke skautingu

V příštím roce budeme slavit 100. výročí vzniku skautské organizace v Čechách. Připravují se oslavy po celé republice, svým dílem přispějí i votičtí a janovičtí skauti. Při této příležitosti bych se chtěl s Vámi podělit o vzpomínku na začátek mého skautování. Junák a skautské hnutí mě oslovilo již na národní škole. I když jsem vlastně prožíval svá školní léta na začátku padesátých let, kdy skauting byl nejen zakázán, ale i tvrdě postihován, vůbec se mi nelíbila skoro povinná účast v pionýrské organizaci , kdy oddíl tvořila školní třída, činnost byla biflování nezáživných politických pouček, různých brigád, sběru všeho možného a stafáží nebo prvomájových či jiných manifestací. Nic zajímavého, co by lákalo děti a zpříjemňovalo volný čas po školním vyučování. Přispívalo k tomu i formální a leckdy přihlouplé vedení schůzek svazáckými vedoucími, případně ochotnými učiteli, kteří se ovšem nedovedli oprostit od školometských přístupů k dětem. Pro mne to byla katastrofa, zvláště když jsem objevil ve starých skautských časopisech a knihách úplně jiný svět klukovských dobrodružství při plnění junáckých disciplin, zkoušek a úkolů. Mými učebnicemi v tomto ohledu byly časopisy „ JUNÁK „ a „ VPŘED „ a některé skautské příručky, které jsem si přinesl při sběru starého papíru ze Sběrny, kde bylo možno takové vzácnosti získat. V roce 1956 jsem měl možnost se setkat se skautskými praktikami dokonce přímo. Přes staršího kamaráda jsem se dostal do turistického oddílu, který vedl bývalý vůdce skautského vodáckého oddílu v Praze - Žižkově, profesor na žižkovském gymnasiu, skautskou přezdívkou „ Kapitán Ritt „. V tomto oddílu, po pravdě řečeno „ zakukleném „ skautském středisku, jsem vlastně poprvé na vlastní kůži zažil nádherné okamžiky táboření v přírodě, písničky u táboráku, plnění odborek a další nezapomenutelné chvíle. Jenže bohužel tato příležitost trvala necelých půl roku, než tehdejší Bezpečnost tento protistátní spolek na základě udání odhalila, našeho milého vedoucího zavřela a náš oddíl rozpustila. Byl jsem velmi zklamán, ale zážitky mě již provázely v dalších letech. Později, někdy v r. 1960, jsem se pokusil o založení něčeho podobného v ZŠ, kterou jsem jako žáček navštěvoval v Praze – Strašnicích. Opravdu se mi podařilo dát dohromady partu dětí, kteří byli však z různých tříd, což byla tehdy v systému organizace Pionýr anomálie. Přesto mě tehdejší hlavní pionýrská vedoucí vyšla vstříc a oddíl na škole zaregistrovala. Podařilo se nám sehnat i klubovnu mimo školu a tak jsme zahájili činnost. Pomaloučku jsem přecházel se zavedené pionýrské metodiky na skautská praktika. A skutečně se mi dařilo, děti to bavilo a tak jsem postupně zaváděl různé věci, které jsem kopíroval z JUNÁKA. Pozdravy, pokřiky, hesla, zkoušky, dokonce jsme si zavedli vlastní kroje. Vše asi díky benevolenci soudružky vedoucí procházelo. A tak posledním aktem, kterým jsem pravděpodobně na sebe nešťastně upozornil, byla změna názvu oddílu na „ Junácký oddíl J. Foglara při PO „. Jednoho dne mi přišel dopis z OV ČSM, abych se urychleně dostavil do svazáckého sekretariátu. Tušil jsem, o co půjde a tak jsem se snažil připravit dostatek argumentů proti nařčení z obnovování zakázané organizace. Sám jsem ovšem členem ČSM nebyl a tak jsem se domníval, že na mne svazácké předpisy nemohou uplatňovat. Rozhovor s tajemnicí pro PO Erbanovou byl zajímavý, připadalo mi, že jsem vše dopodrobna vysvětlil včetně mého vztahu ke skautingu. Rozešli jsme se bez nějakého konkrétního výsledku. Jenže za týden jsem byl předvolán na ÚV ČSM k soudruhu Batrlovi, kde už šlo do tuhého. Bylo mi vytknuto, že v rámci Pionýra jsem se pokusil obnovit skautskou organizaci a to je naprosto nelegální postup. Byl jsem seznámen s rozhodnutím pion. oddělení ÚV ČSM, kterým mi byl s okamžitou platností odebrán oddíl. Disciplinární řízení zavedli i s hlavní vedoucí na škole, která podle nich moji činnost kryla a nakonec mi sdělili, že tím ovšem celý případ nekončí a další, že se dozvím.Příští den jsem zaskočil za onou hlavní vedoucí do školy, abych se s ní domluvil o předání oddílu a také ji informoval o mých návštěvách na OV a ÚV ČSM. Ale k tomu již nedošlo, odmítla se se mnou setkat a vzkázala mi pouze, že jsem jí pěkně zavařil. A skutečně to všechno mělo ještě další neblahé pokračování. Za nějakou dobu přišlo mé matce a mě předvolání před čestný svazácký soud pro Prahu 10. Bylo to velmi nepříjemné, i když se jednalo o bizarní svazácký soud, hlavně to polekalo moji maminku. Snažil jsem se jí vše vysvětlit, ale měla hlavně obavy, aby mě to nedostihlo jako politický delikt při vyučení a nevyloučili mě ze studia. Na onen soud jsme šli se stísněnými pocity. Soud se odehrál na Obv. NV pro Prahu 10. Místnost, kde byl v čele dlouhý stůl, přikrytý červeným ubrusem, před ním jedna židle a dál řady sedadel. Asi zasedačka. Stáli jsme nejdříve sami před místností, potom nás zavolali dovnitř. Mě posadili na tu jedinou židli, mamka si sedla na jedno ze sedadel. Do místnosti přišli za chvíli nějací lidé, mezi nimi i soudružka Erbanová a policista. Mimo Erbanovou jsem nikoho neznal. Nějaký muž povstal a začal mluvit. Stručně shrnul moje působení v oddíle jako protispolečenské jednání a pokus o obnovení zakázaného Junáka. Konstatoval, že ČSM moje jednání odsuzuje a že v budoucnosti budou orgány ČSM více dbát, aby se chránili před podobnými nepřáteli třídní a marxistické výchovy, jako jsem já. Nakonec prohlásil, že mě čestný soud vyměřil trest, kterým mě vylučuje z řad Pionýra a ČSM. Potom se rozvinula zajímavá diskuse. Jednak jsem prohlásil, že nechápu, jak mě mohou vyloučit z řad ČSM, když jsem tam nikdy nevstoupil. Odpověděli mě, že je to chyba hlavní vedoucí na škole, protože neměla připustit, aby se vedoucím dětí stal nečlen ČSM. Snažil jsem se potom hájit svůj systém schůzkové činnosti, náplně schůzek, výletů a výprav, jenže to bylo naprosto zbytečné. Jejich přístup mi připadal jako pozdější politické školení mužstva na vojně. Ptali se mě na to, jestli jsem zastáncem kapitalismu, zda podporuji Adenaura, co říkám SSSR a USA a jejich politice, prostě snažili se mě dostat do pozice třídního nepřítele, se kterým je nutno skoncovat. Neuvěřitelné. Celé představení skončilo tím, že vyzvali moji maminku, aby měla větší vliv na moji výchovu v jejím i mém zájmu. A že považují tímto soudem celý případ za uzavřený. Tím jsem tedy skončil definitivně s PIONÝREM. Nikoliv však s prací s dětmi a pro děti. Ke skutečné a již legální práci ve skautingu jsem se vrátil v r. 1968. Ale to už je jiná kapitola a k té se vrátím příště.

Pavel Linhart - Čert