Junák Votice

Jak jsem se dostal ke skautování ve Voticích

Být skautem bylo mým velkým chlapeckým přáním, bohužel dříve nežli jsem ukončil pátou třídu obecné školy, přišla německá okupace a po ní následující zákaz a zrušení československého skautingu. A tak, pokud okupanti nezakázali i vydávání Mladého hlasatele, zůstal nám tento krásný časopis s Foglarovskými příběhy Rychlých Šípů. Myšlení a ideologie Foglarova comicsu byly doslova zastřeným návodem k životu skautské družiny (i oddílu), zvláště když za podpory redakce MH mohly vznikat kluby MH. Foglarova knížka  Hoši od Bobří řeky putovala mezi kluky těchto let jako toužebný amulet, Tehdy většina z nás nevěděla, že autor knihy, Jaroslav Foglar je „puncovaným skautem“, odchovancem a pak i vůdcem pražského oddílu vodních skautů, známé a slavné „Dvojky“.

Většinu z nás, tím myslím „náctileté“ z let 1940 až 1945, přivedl Ml. Hlasatel k přání stát se skauty, neboť později jsme se pomalu dovídali „kdo je kdo“, ale i k uvědomělému odporu a imunitě proti nacistické ideologii a německé nadvládě. O to se značnou měrou zasloužily články Otakara Batličky, údajně nevinně cestopisné. Ale stejně jako J. Foglar dokázal do Rychlých Šípů velmi účinně propašovat zásady a ideály Skautingu, tak i O. Batlička dokázal totéž s ideály vlastenectví a národní hrdosti a světové demokracie.

Hodně z nás podlehlo i systematické propagaci leteckého modelářství – já mezi nimi. Vděčně vzpomínám na svou maminku i sestry, které šly do práce, aby nahradily příjem otce, který byl od dubna 1940 do konce války vězněn Němci, jako osoba tzv. Říši nepřátelská. Jako nadšený přívrženec T. G. Masaryka vstoupil do ilegální organizace „V boj“, ale jejich skupina v tehdejší Živnobance, byla velmi rychle Gestapem odhalena a mezi mnoha zatčenými byl i můj otec.

Přesto jsem vždy dostal potřebné koruny na špejle, bambus, lepidlo, papír, kolečka, gumu a vrtulky. Stejně laskavě mne mamka vybavila, když jsem vstupoval do skautu, v květnu 1945.

Laskavý čtenář promine poněkud široký úvod, ale myslím si, že je nutný k tomu, aby pochopil, proč je můj skautský slib pro mne stále platný a závazný i dnes po 65 letech, kdy mě je 81 roků.

Konečně pak přišel květen 1945 a kapitulace posledních jednotek německého Wehrmachtu na území naší republiky 9.5.1945. Když později vyšly najevo historické skutečnosti, že nebýt výslovného zákazu maršála Stalina , mohla být Praha osvobozena americkou armádou o dva dny dříve, tak nám toto datum poněkud zhořklo. Nicméně asi 22.5.1945 přišel můj spolužák (nyní usazený v Austrálii jako světový odborník na pěstování tropického lesa) se zprávou od svého bratra, že neméně proslulá vodní „třináctka“ přijímá nové členy všech věkových kategorií, a že by chtěl vstoupit a zda bych nešel s ním. S radostí jsem přisvědčil, a tak jsme ve stanovený den navštívili klubovnu 13-ky na ostrově v libeňském přístavu. Po skautsku a přátelsky nás přivítal „přístavný“ oddílu, bratr Coga. Jeho občanské jméno si již nepamatuji. Když se dozvěděl, že nám oběma již bylo 15 let dal nám adresu a jméno zakládaného oddílu roverů čís. 11.

Na sdělené adrese nás přivítal zástupce kapitána Josef Faltus,  skautskou přezdívkou Širchan, který měl tento byt pronajatý od svých příbuzných po dobu dokončení studia na lékařské fakultě U.K.. Společně s ním bydlil jeho oddílový zástupce Přemysl Pásek, též studující medicíny, skautským jménem Taras. Z předválečných skautů byly v oddíle kromě našich vedoucích ještě Václav Nešvára – Valda a Radovan Pech – Radan. Tento bratr byl přijímán ještě do předválečné 13-ky zakladatelem oddílu „Radomírem“, jako mladé vlče. Tolik v minimální zkratce z historie pražské vodní 13-ky a při mém vstupu do skautu i právě vznikajícího roverského oddílu 11. RO. VS. Praha. S prvními dovednostmi, nutnými k nováčkovské zkoušce, jsme se naučili i oddílový pokřik, vymyšlený našimi kapitány: „Humiamanš, rychle a směle, ve hru i v boj, 11.Praha, ahoj!!“

Širchanův byt pro nás fungoval jako kapitánská klubovna 11-ky a stará klubovna 13-ky na libeňském ostrově jako loděnice. Tam jsme byli hlavně seznamováni s údržbou a opravami typických skautskovodáckých plavidel, t.zn. „pramiček“ pro 6 pádlařů a kormidelníka, který se nazýval po skautsku „kotrčník“, neboť ovládal jakési bytelné veslo, neboli „kotrč“. Dále oblíbené plavidlo vodáckých „šarží“, zvané „pent“.

Pent byla jakási štíhlejší, odlehčená pramička, se zakrytou přídí (často s vlnolamem) pro 4 pádlaře a kotrčníka.

S mým spolužákem Jardou Havlem jsme tedy horečně studovali uzlování, morseovku (zvukem-světlem-vlajkou) i signální abecedu praporky, vybrané kapitoly plavebního řádu čsl. řek. Samozřejmě i indiánské, skauty přejaté značky z přírodních materiálů v přírodě.

Současně jsme my a hlavně naše maminky měli plné ruce práce s opatřováním krojové výstroje. Mnohé nebylo kde koupit. Tábornická firma Rath sice zachránila přípravky k výrobě skautských krojů (např. raznice pro přezky opasků, slibovných odznaků, nebo i střihy na skautské košile a kalhoty), ale k naší smůle většinou pro pěší skauty. Naštěstí celou okupaci přestál organizační základ „Kapitanátu Praha“. Ten byl rychle doplněn novými členy se skautskovodáckou praxí.

Protože se skauti významně účastnili celonárodního odboje a měli podporu ministerstva školství a tělovýchovy i min. národní obrany, měl kapitanát usnadněnou cestu ke vhodnému materiálu, ze zabavených věcí německých organizací s volným výběrem druhu a velikosti. Pro nás byly získány bundokošile, z velmi tmavě modré až černé látky a krátké kalhoty, ze silného, černého klotu, prý z výbavy námořní školy HJ. Ovšem kulaté námořnické čapky, se stuhami na zátylku (naše největší pýcha) čekaly na šikovnost našich maminek nebo známých modistek, stejně jako našití předepsaných kapes na vhodné košile a jejich obarvení na modrou barvu podle vzoru.

Pádla ovšem jsme si musili koupit sami. Buď opět u firmy Rath, nebo v loděnici Šlegl v Braníku. Během všeho tohoto shonu jsme postupně složili nováčkovskou zkoušku. Na vycházkách, případně v loděnici v klubovně u kapitána.

Pro nás, kteří jsme neměli ještě složený skautský slib, přišel tento slavný den devátého června 1945 v předvečer výročí vyhlazení obce Lidice, kdy se na ostrově v libeňském přístavu konal vzpomínkový a zároveň slibový oheň. Přesný text slibu již citovat nedokáži, avšak vím, že jsem ten den slíbil na svou čest a svědomí, že budu milovati vlast svou, Republiku Československou a sloužiti jí věrně v každé době, jak dovedu nejlépe, plniti své povinnosti a zachovávat zákony skautské a být připraven pomáhat bližním. Jako pevně věřící evangelík,, využil jsem možnosti dodat „k tomu mi dopomáhej Bůh“.

Příští den jsme s novotou se blyštícími slibovými odznaky společně se skauty Dvojky drželi čestné hlídky na nárožích právě pojmenovávané „Lidické „ ulice. Koncem června přijel do Prahy velitel pozemních vojsk západních spojeneckých armád, polní maršál Sir Robert Montgomery. On sám byl v mládí horlivým skautem a proto požádal hostitelskou zemi o seznámení s delegací našeho Junáka. Naše ústředí to vyřešilo tak, že po dobu pobytu maršála Montgomeryho na angl. vyslanectví stáli skauti čestný špalír na schodišti budovy. Jak jsem se již zmínil v jiném vyprávění, maršál nevynechal jedinou příležitost k podání a potřásání rukou. Dosvědčuji na svou čest, že obešel všechny, kteří jsme tam stáli ve špalíru a s každým si poctivě potřásl pravicí. Tvrdí se, že tato jeho až maniakální záliba přinesla mu po letech nutnost chirurgického zákroku na dlaňových kůstkách, u malíčku pravé ruky.

Krátce po návštěvě Montgomeryho v Praze rozvinul se naplno náš skautský život v 11. oddíle  Praha i středisku 13. přístavu.

Začal krásným celopřístavním táborem na rybníku Dvořišti, kde naše 11-

ka fungovala jako servis-tým celého tábora, včetně přesunu pramic z Prahy do stanice Lužnice po železnici a pak koníčkováním po Zlaté strouze až na Dvořiště. To bylo zážitků! Po stržení tábora se končilo hromadným splutím Zlaté stoky, Lužnice a Vltavy do Prahy. Jedenáctka opět fungovala jako technický servis-tým a záchranná služba při sjíždění propustí a překonávání jezů.

Pak přišel rok plný skautského programu a krásného vodáckého sportu. Víkendovky pro nás znamenaly secvičování posádek při koníčkování pramiček. Co se dalo proti proudu upádlovat, to jsme pádlovali, pak přišla ta vodácká dřina a stavění stanů na přenocování. Pravidelná výbava byla jedno velké „Ačko“ pro tři a pak jehlany z německých vojenských celt. Delší svátky nám poskytly čas třeba na sjetí Berounky z Nižboru, nebo Vltavy až od Soumarského mostu u Lenory.

Na podzim 1947 jsme jako hostitelský oddíl přijali rovery od Belgických námořních skautů, předvedli jsme jim Berounku, včetně skákání zavřených propustí, ve vodácké hantýrce šlajsen, slavnostní schůzku přístavu v Libeňské loděnici a provázeli je po Pražských památkách. Naštěstí se mezi námi našlo asi 5 lidí schopných se domluvit ve francouzštině, kterou oni většinou mluvili. Zbytek se domlouval školní angličtinou. Zaznělo oboustranně mnoho krásných skautských písní i těch národních. Jim se nejlépe líbila „Tancuj, tancuj, vykrúcaj“, nám zase „Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku“ ve francouzském originále. Vítězný rok 1945 jsme si připomněli známou „písní Spojenců“ – Slyš polnic melodie, jež každý dobře zná, v nich víra naše žije, slyš vojska vítězná …Stejná melodie zněla dobře, i když byla zpívána ve dvou různých jazycích. Na zakončení návštěvy bylo 10 členů našeho oddílu pozváno činovníky belgických roverů na 3týdenní pobyt a plavbu na jejich námořní plachetnici. Lepší nabídku pro řádné plnění našich skautských úkolů a povinností si naši vedoucí nemohli přát!

Jenže všechny naše přípravy a těšení se skončilo 28. února příštího roku po únorovém puči, organizovaném tehdejší KSČ.

Vládnoucí režim začal tvrdě pracovat na zničení existence skautské organizace. Pro politiku ovládání mas byla organizace, vychovávající mladé lidi k samostatnému myšlení, čestnosti a živému vlastenectví, nevhodná a nepřijatelná. Útok na čs. Junáka začal podmínkou povinného členství Junáka v SČM. Junácké okresní sjezdy celostně odmítli vstup do tohoto uskupení. Ale vedení skautského ústředí začalo podléhat nátlaku vládních orgánů.

Když pak republikový náčelník Junáka, námi tak uctívaný „táta“ Plajner začal rozesílat na okresní rady Junáka „přesvědčovací“ dopisy, že korporativní členství Junáka v SČM bude  čsl. Skautingu k prospěchu a podepsal souhlas s členstvím v SČM, bylo to již na nás mnoho. Na mimořádně svolané oddílové radě jsme se usnesli ukončit naše členství v Junáku a náš 11. roverský oddíl VS oficielně rozpustit. Bylo jasné, že v nejbližších měsících přijde úřední zákaz činnosti JUNÁKA – čs. Svazu skautů a skautek . Na to jsme nechtěli trpně čekat.

Místo toho jsme utvořili různé skupinky, kdy se dva nebo tři z nás dohodli a koupili kanoe a s zdařilo se sehnat místo i členství v loděnici Vysokých škol Praha. Jiní založili skupinky pěší nebo se přidali k některé trampské osadě. Ideály skautingu se nám opustit nechtělo a tak jsme skautovali soukromě a „načerno“. Velmi nám v tom pomáhala aktivita našeho posledního funkčního kapitána J. Faltuse – Širchána.

Existenční starosti, rodinné problémy, možnost pracovního umístění atd. postupně omezovala četnost společných akcí, ale oddílová sounáležitost v nás zůstávala hluboce zakotvena. Každá vhodná pracovní cesta nebo prázdninové výlety s rodinami, končila nebo měla zastávku u našeho kapitána Širchána, který pracoval jako okresní lékař ve Volarech. Koncem května a koncem října byly schůzky věrných trosečníků na chatě kormidelníka družiny Ježků, v Lipencích u Zbraslavi. Mnoho jsme diskutovali o obnovení skautské činnosti v roce 1968/69. Jeden z našich brášků, který pracoval v komisi UNESCO ve Vídni, se však dozvěděl od amerického delegáta o plánovaném ozbrojeném potlačení demokratizace v ČSR Sověty. v  Bylo jasné, že Skauting jako hnutí nemá opět naději.

Naše skautské přesvědčení a získané ideály v nás zůstávaly pevně zakořeněny. Žily s námi dál a dál jsme se podle možností scházívali pod naší oddílovou vlajkou. Velkou měrou se o to zasloužil kapitán oddílu, který s námi vedl živou korespondenci a společenské situaci o nadějích skautingu v budoucnosti.

Ve styku s bratry a kapitánem svého bývalého oddílu 11. RS.VS. Praha, jsem zůstal nepřetržitě až do 21.10.2002, tj do smrti oddílového kapitána, MUDr. Josefa Faltuse – Širchána. Po ztrátě svého skautského vůdce, jsem se cítil duševně vyvázán ze společenství 11-ky. Protože jsem tehdy již třetím rokem chalupařil v Lysé u Votic a chtěl ještě něco udělat pro osvobozené skautské společenství. nabídl jsem obnovení své registrace středisku Junáka  „ Úsvit „ 211.05 ve Voticích.

Asi při druhé rozmluvě, velmi srdečné, s vůdcem střediska br. P. Linhartem – Čertem, přijal jsem nabídnuté jmenování vedoucím 212. klubu OS ve Voticích a Vrchotových Janovicích.

Když jsem se seznámil se situací ve středisku, viděl jsem, že rozhýbání klubu bude velmi těžké a bez účinné pomoci starších činovníků střediska, nemožné. Nicméně mne přeci jen místní pak vzali na vědomí a jak se říká „mezi sebe“. Jako člověk „zvenku“ nebyl jsem zatížen rozpory, které v té době mezi členy střediskové rady panovaly. Snažil jsem se proto tyto rozpory mírnit, hlavně tím, že jsem chodil s prosbou o radu a pomoc na ty i ty, byť byli v té době v osobním sporu. Nad konkrétní, věcnou náplní se mi pozvolna dařilo vysvětlit oběma stranám, že se na sebe zlobí z valné části zbytečně.

Tak jsem pomalu smiřoval Votické s Janovickými, navázal srdečné vztahy mezi OS z našeho střediska a OS z 35. střediska Skalka - Praha Strašnice, které později vedly ke spolupráci vedoucích skautských družin a vzájemným návštěvám v klubovnách při celostátních akcích.

Podařilo se mi přivést do střediskové rady jako stálého hosta stoprocentního skauta, člena Svojsíkova oddílu a činovníka ústředí Junáka, MUDr. Zdeňka Žahourka – nešťastně a bezdůvodně „exkomunikovaného“ minulým vedením střediska. Osobně jsem intervenoval na vedení Junáka proti rušení středisek, nenaplňujících tabulkové stavy a oddílů a družin a zvrátil kategorické stanovisko náčelnictva. Stal jsem se přispěvatelem redakce sk. časopisu „Na dobré stopě“ a zůstávám oddaný skautským ideálům, které spojují svět a asi jedním z nejstarších seniorů  oldskautů, řádně registrovaným. Snad se mi podařilo popsat cesty osudu, které mě přivedly ke skautskému dění ve votickém středisku „ÚSVIT“ – 211.05 a 212. klubu OS.

Z důvodů rostoucích pohybových potíží a srdeční arytmie předal jsem vedení klubu na podzim r. 2007 mé stálé zástupkyni a velké pomocnici ses. Šustrové – Marušce.

Ať stále žijí skautské ideály!

Milan Hejl - Rodrigo